Děláš to dobře

Příběhy z koučování

Někdy je mi líto, že nejsem děda.
Ne že by se mi nelíbilo být hezkou ženskou.

Spíš je to v situacích, kdy koučovaný potřebuje, aby mu naslouchal dědeček.
Aby tam jenom tak seděl, poslouchal, usmíval se a dopředu věděl, co bude řečeno. Protože on už touto cestou šel a zná ji. A je na ni dál. Mnohem dál.
Aby pak třeba řekl: „Víš, to je normální. Vydrž. Děláš to dobře. Děláš to dobře. Děláš to dobře.“
Pak bychom chvíli seděli a bylo by ticho. Děda by mohl kouřit doutník, nebo se opírat oběma rukama a bradou o hůl.

Dnešní manažeři zažívají a řeší situace, o kterých se jejich otcům (nedejbože dědům) ani nesnilo. Je těžké, téměř nemožné, setkat se s někým zralejším, kdo už toto všechno zažil a mohl by nám poskytnout oporu. A přitom je to tak potřebné!
V těžkých či krizových situacích, když si nevíme rady, když začínáme pochybovat o svém jednání, když se neorientujeme v situaci, když jsme třeba jenom unavení či pod tlakem okolností, když nám dochází trpělivost, když se cíl ztratil v mlze...
Ve všech těchto chvílích by se děda prostě hodil.