To je tak trapně jednoduché

Příběhy z koučování

Aktérkou tohoto pro mně milého a úsměvného příběhu je mladá manažerka, vedoucí pobočky nadnárodní společnosti.
Daniela je ve vedoucí pozici 5 let, je jí 28, kultivovaná, přitažlivá, velmi výkonná, sportovkyně.
V průběhu koučování se vyhrotily její vztahy s nadnárodním francouzským vedením.
„Já to nechápu. Nic od nich nepotřebuji. Všechno zvládám sama. Jedu za nimi jenom pro forma jednou za pár měsíců a hned je konflikt. Dávají mi najevo, že jsem divná. Občas mi píšou maily, které nemají hlavu ani patu. Chtějí vědět takové blbosti, člověku nad tím rozum zastává. Zdržují. Je jim snad jedno, že se na mně můžou kdykoliv spolehnout.“

Při zkoumání situace ze všech stran jsme zjistily:
Daniela je ve firmě jako žena na takovém vysokém postu výjimkou. Do Paříže jede ráno a vrací se večer - to aby ušetřila firmě peníze a stihla toho ještě více udělat. Na nějaké společné obědy či večeře jednoduše nemá čas, a nechápe k čemu by byly, když si pracovní věci stihne říct s vedením přes den. Ona prostě není na plané vykecávání. Její přímý nadřízený je starší šarmantní muž, který ji opakovaně na podobné akce zval. Ostatní ředitelé z jiných zemí ho navštěvují mnohem častěji a pěstují s ním vztahy. Daniele to připadá trapné. Daniela je mimořádně inteligentní, extrémně rychle jí to myslí, nerada ztrácí čas. Je jedináček a její rodiče odjakživa pracují oba jako ředitelé ve velkých společnostech.

I toto Daniele stačilo k tomu, aby se rozhodla změnit svoje chování. Začala se ptát na radu, či názor vedení (i když si věci pak udělá po svém). Do Paříže jezdí každý měsíc na tři dny, nechá se pozvat na oběd či jinou společenskou akci, všechno chválí – výhled na řeku, oblek šéfa, výběr restaurace, počasí atp atp., baví se.

Výsledek byl tak rychlý a razantní, že nás to překvapilo obě. A Daniela to glosovala památnou větou – „To je tak trapně jednoduché...“