pátek 26. prosince 2008

Pravdivý příběh o pohledu do zrcadla

Příběhy z koučování

Nepříjemná situace, kterou se mnou řešila moje klientka (vedoucí marketingového divize, říkejme ji Kateřina), začala ve chvíli, kdy přijala novou podřízenou. Třeba Bety. Už začátek byl nestandardní – Bety doporučil ředitel společnosti. Kateřina nebyla sto odmítnout jeho požadavek.
Kateřina je 40 letá, kultivovaná, odjakživa silná workholička. Muži ji zatím vždy zklamali, je bezdětná, obklopená partou přítelkyň. Hodně cestuje, pokud ji to práce dovolí. Nepamatuje si víkend, kdy nepracovala. V každém zaměstnání měla nepříjemné vztahy se svými nadřízenými – byli to často nabubřelí lidé, kteří nerozuměli oboru a dávali ji třikrát víc práce, než bylo možné zvládnout. Ona to vždy dokázala a často byla vyhlášena, jako mimořádná pracovnice v rámci nadnárodních společností.
Bety (asi 30 letá, vzdělaná, se zajímavými zkušenostmi z oboru) hned od začátku nasadila laťku hodně vysoko: pracovala za dva, odmítala se účastnit divizních setkání u kávy, při rozhovoru s Kateřinou ze zásady začínala větu slovy „ne“, „to nejde“ „nedá se“, a navíc při příležitosti firemní oslavy prohlásila, že pro ni je práce důležitější než vztahy, a kariéra je pro ni rozhodně důležitější než rodina.
Kateřina, která si zakládá na tom, že vyjde s každým, je velmi slušná a vstřícná a ve své divizi pěstuje skoro rodinné vztahy, z toho byla doslova otrávená. "Proč se to stalo? Měla jsem už v oddělení takový klid, všechno funguje a teď tohle. Rozvrací mi tým. Štve mně s těmi postoji. Mně nerozhodí, ale je to tak směšné, ty její řeči a to její chování. Trapné a hloupé..."
Co dělat?
První co ji napadlo bylo: "Vyhodit ji nemůžu – netroufnu si to vzhledem k osobním vztahům, které Bety má s ředitelem. Dám ji tedy dvakrát víc práce, jestli chce pracovat, tak ať pracuje..." A nevědomky tak pokračuje v započaté spirále, kdy se ke své podřízené chová stejně, jako se chovali její nadřízení k ní.

Tento příběh je o fenoménu, kterému se říká přenos. (Pokud vás zajímá, je podrobně popsaný i na tomto blogu). Znamená to, že v situacích, které nás vnitřně drásají, máme v nich nepříjemné pocity, nebo je nám v nich někdo nesympatický a vadí nám jeho vlastnosti, je dobré se zeptat sám sebe: proč mně štve právě toto? Velmi často je to totiž něco, co sami děláme a stydíme se za to, nebo je to vlastnost, kterou sami v sobě potlačujeme a ve druhém ji vidíme jako v pokřiveném zrcadle. Ano, jsme to my, kdo nás štve, uráží, provokuje a ne ten druhý. Díky tomuto nahlédnutí se o sobě můžeme hodně naučit a posunout se dál.