Slepička, kohoutek a mrtvý brouk

Příběhy z koučování

Zkušená ředitelka fungující společnosti byla rozčarovaná z přístupu svých kolegů a podřízených. „Vysvětlete mi, jak je možné, že jsou všichni tak liknaví? Že jim není hloupé chodit za mnou a nemít úkol hotový, vymlouvat se snad i na nepřízeň počasí. Nevymyslí nic nového, nepřijdou a neřeknou – mám nápad, pojďme to udělat takhle. Proč musím se vším přijít já sama? Proč musím být neustálým hybatelem dění? To jsou všichni tak líní a nezodpovědní?“

Když jsme pak společně analyzovaly chování, které ji tak vadilo, zjistily jsme, že je obklopena zdatnými hráči podnikových her Na slepičku a kohoutka a Na mrtvého brouka.

První hra se hraje následovně. Ředitelka zadá vedoucímu divize na první pohled jednoduchý úkol. Například sehnat vodičku pro kohoutka – on totiž leží v oboře, nožky má nahoře. Ředitelka i manažer se bojí, že umře. Vedoucí odpovědně vyběhne shánět vodičku ale...za dveřmi kanceláře ředitelky nikoho život kohoutka nezajímá. Tady vládne jediné pravidlo spolupráce: „Pomůžu ti, když mi taky pomůžeš.“ Jaký div, že se kohoutek občas nedočkal.

Druhá hra je méně časově náročná a vyžaduje pouze hroší kůži manažera. Manažer se poté, co dostane úkol, změní na mrtvého brouka. Čeká, jestli si ředitelka na úkol znovu vzpomene a pokud možno nevyvíjí v této oblasti žádnou aktivitu. Pokud přece jenom dojde na zpytování, stačí použít některou z výmluv ze hry Na slepičku a kohoutka.

Jaká role v těchto hrách náležela ředitelce?

1.Důsledně mlžit v oblasti firemních cílů.
2.Pokud možno přicházet neustále s novými nápady, co je potřeba udělat.
3.Rozhodně nevyžadovat splnění jednou daných úkolů.
4.Podporovat nespolupráci ve společnosti, třeba zavedením oblíbenců a outsaidrů.